Bylo nebylo. V době, kdy vaše babičky a dědečkové byli ještě miminka v kočárku, tak přímo, tady v tomhle domě na Kampě, žili poslední vodníci v Čechách. Z kdysi mocné vodnické populace jich zbyla jen hrstka. Tři vodníci patřili do vodnické šlechty, ti bydleli tady v prvním patře. Pan Wassermann, namyšlený šéf všech českých vodníků, řečený Excelence, jeho buclatá a pánovitá žena Matylda a jejich rozmazlená dcera Polly. Rodinka Wassermannových zásadně nepracovala a spoléhala na podporu a službu svých chudých pilných příbuzných Vodičkových, ti pochopitelně bydleli v přízemí. Museli chodit do lidské práce a po práci prali, vařili, uklízeli a plnili veškerá přání vodnické šlechty. Vodičkovi byli tři bratři vodníci a Jana, dcerka jednoho z nich. Jany maminka už dávno umřela, a tak ji vychovával tatínek s bratry. Jana byla od normálních lidských holek k nerozeznání, nosila džíny a tričko, studovala vysokou školu a odpoledne po škole ráda chodila s kamarádkami na zmrzlinu a na plovárnu. Její tatínek Alois byl potápěč, strýc Bertík měl půjčovnu loděk na ostrově naproti a strýc Karel byl plavčíkem na plovárně. A samozřejmě pouštěl Janu s kamarádkami na plovárnu úplně zadarmo. Polly se s Janou moc nebavila, spíš jí komandovala. Občas tatínkovi tajně sebrala dušičkový porcelánový hrneček s pokličkou a prodala jej v bazaru, aby si na sebe mohla koupit nějakou parádu. Ztracený hrneček pak svedla na někoho z Vodičkových, kteří se marně bránili, že u hrnečků vůbec nebyli. Byla to potvora. Co vlastně měli vodníci za práci? Určitě si myslíte, že topit lidi a chytat jejich dušičky do hrnečků s pokličkami. To samozřejmě kdysi dávno dělali taky, ale nejdůležitější bylo se starat o řeky, aby byly čisté a bylo v nich hojnost veselých ryb. Dříve měla každá česká řeka svou vodnickou rodinu, která o ní pečovala, ale vodnící v Čechách prostě postupně zmizeli až zbylo jen pár posledních. Někteří vodníci se odstěhovali do jiné země, většina ostatních se stala lidmi. Zamilovali se do lidí anebo (omylem či schválně) snědli jídlo, ve kterém byla krev, třeba tlačenku nebo jelito. Tím přišli o své kouzelné schopnosti - třeba být pod vodou jak dlouho chtěli a vyjít ven z vody v úplně suchých šatech, Také mohli pohodlně cestovat kam se jim chtělo z pohodlí domova, a to potrubím s vodou. Stačilo prostě skočit do umyvadla, klidně i s kufrem a už se jelo trubkami místo tramvají. Taky se dokázali změnit v různé ryby. Velkou sílu v sobě skrývala kouzelná hůlka, kterou měla Matylda. Pomocí hůlky proměňovala chudáky vodníky za trest třeba ve starý škrpál , uzenku nebo, a to bylo obzvláště zlomyslné, v hadr na podlahu. Jistě si dokážete představit, jak po dvou dnech byl takový vodník, zakletý do hadru, celý překroucený z věčného ždímání, odřený a plný třísek, jak s ním drhli prkennou podlahu. Od té doby, co Matylda jednou vzteky praštila hůlkou do stolu a hůlka byla naštípnutá, se některá kouzla dařila už jen napůl a někdy třeba z jablka koukal krysí ocásek nebo z pytlíku hladké mouky vykukovaly lidské uši! Z každé strany jedno. No fakt! To pak bylo třeba rychle kouzlo vrátit zpět, aby se nestalo něco zlého. Ale zpět k českým řekám, do doby, kdy babičky a dědové byli ještě v kočárku. Tenkrát se opravdu neměl o řeky kdo starat, protože vodníci z Čech zmizeli a řeky podle toho také vypadaly. Měly špinavou vodu plnou odpadků a se spoustou jedů, které do nich tekly z velkých továren. Je jasné, že takové řeky byly skoro bez ryb. Pan Wassermann proto dostal na celosvětovém vodnickém kongresu v Hamburku za nízký počet vodníků v Čechách důtku. Do Čech byli proto na brigádu vysláni vodníci z ostatních zemí, aby řekám v Čechách vypomohli, než se české vodnictvo opět zvedne. Pro Janu a Polly byli vybráni cizokrajní ženiši z dobrých vodnických rodin. Ale než se malá vodníčata objeví, je potřeba našim vodám pomoci. Někdy se z malých pulců, mohou vylíhnout i opravdoví vodníčci. Třeba z vás, milí pulci, kdo ví? Zvládnete se postarat o české vody a stát se třeba i českými vodníky?